Rizzrack stále mohl slyšet ty výkřiky ve své mysli. Během své práce horečně kroutil s klíči, utahoval šrouby a budoval, vyřezával a koval. Spánek se mu vyhýbal; žil jenom pro stavění. Měsíce a měsíce ubíhaly od doby, kdy se zavřel ve strýcově dílně, a jeho vysvobození se již blížilo. Protáhl si záda a jeho oči se tíhou zavřely. Před sebou spatřil koberec květin vznášející se na vodě zátoky Augury, který najednou vybuchl do mračna pylu, jež postupně umlčel všechen život, jak zrnka pylu ucpávala všemu živému plíce. Najednou se se zakašláním probral. Hodiny a hodiny plnil rytmický zvuk dílnu, jak ostřil masivní čepele, a jeho mysl se zaplňovala obrázky vinné révy škrtící jeho sousedy a obepínající domy. Záplava v zátoce Augury byla ničím proti hrůzám, které po sobě voda zanechala, a které se zakořenily za městskými hradbami.

On si ale myslel, že jej jeho oblek s pilami ochrání a udělá silným, a svitla mu malá jiskra naděje ještě před tím, než síla strachu pohltí jeho mysl. Větve, kůra a krev. Když město padlo, Rizzarck utekl před stromy, které chodily, bojovaly a zabíjely. Stromy, které zničily brány a vpadly do města. Stromy, které zničily, rozmlátily a zadupaly vše a všechny, kteří se mohli ještě shromáždit na obranu zátoky Augury, a pronásledovaly pár zbylých prchajících přeživších. V matoucím tichu Rizzrack odmotal tlustý řetěz z paže svého obleku a jeho ruce se třásly, když procházel všechna propojení a prstem projížděl po drápu připevněném na konci. Jeho pilový oblek byl připraven.

S třesoucí se rukou uvedl svůj stroj s čepelemi do chodu. Poháněl jej teror, ze strachu z toho co jej čekalo a čemu se bude muset postavit, aby měl vůbec šanci uklidnit svoji mysl. A jak se jeho oblek probudil k životu, věděl, že se tomu strachu musí postavit, a že to v žádném případě nebude nic příjemného.